To bylo pořád (od 35 tt) doktorských řečí, že budu rodit za týden-dva. Modlila jsem se, abychom s prckem ve mně dokončili aspoň 36. týden. Ať je co nejvíc dopečený. Ať můžeme rodit v mnou vyhlídnuté porodnici.
Včera jsme měli termín - 3.12. Ten termín, který jsem na začátku těhotenství neříkala nikomu, ani rodičům. Protože se přece ví, že když okolí zná termín, tak pak prudí a vyptává se. Už to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ale když jsme to měli mít už dávno "za sebou", říkat jsem ho začala. No a tak mi v pátek volala tchýně, jestli je teda něco nového. Když se chvíli neozývám rodičům, už plaší. Když jsem po srazu s porodní asistentkou v porodnici volala mamce, že jdu z porodnice, na druhé straně telefonu se ozývalo hlasité ticho a jen bušení srdce... Už? - Ne!
A tak to naše maličké roste jako z vody. Kolem pupku se mi minulý týden ze dne na den udělaly strie. Občas mi na něco v břiše nalehne a to je pak pekelná bolest přetočit se (změnit jeho polohu působením gravitace). Nevolnosti měly jen pauzy, včera a dnes jsem se ráno málem vyzvracela z podoby (slabé žaludky prominou). Slabá jako moucha jsem se doplahočila do postele a po chvíli snažení jsem to zaspala. Předevčírem jsem 3x vyšla po schodech až na půdu (dohromady 324 schodů), protože mi kamarádka poradila, že schody vyvolají porod. Že její kamarádka vyšla na Petřín a jen co sešla dolů, praskla jí voda. Petřín má 299 schodů. Ani těch 25 navíc miminko neukecalo, že by mohlo ven. Porodní asistentka mi už ráno co ráno píše, jestli se teda něco děje. Nic, co by naznačovalo změnu. Jen se mi předevčírem - den před termínem - zdálo, že budu těhotná už navždycky. Došla mi trpělivost. Zcela sobecky už nechci být jak kombajn. Jsem veliká (i když jen na břiše, dohromady jsem přibrala asi 10 kilo). Nemotorná a pomalá. Nemám sílu chodit. V MHD i autě se mi po 5 minutách sedí hodně nepohodlně (teda pokud mě zrovna někdo pustí sednout, což se taky občas nestane a to se mi blbě stojí už po minutě). Bolí mě při chůzi mezi nohama. Nebo když si chci dát nohu přes nohu. Což už moc nedám, protože se mi na té druhé noze stejně neudrží. Nejsem schopná se normálně ohnout. Mám minimum oblečení, do kterého se vlezu, a přesně jeden svetr. Nedopnu bundu, kterou mi kamarádka půjčila do mrazů. Nevydržím ležet na zádech (bolí to a taky proto, že se bojím syndromu dolní duté žíly), takže ani kosmetika nebo pedikúra už nepřipadají v úvahu. S bídou si holím nohy ve frekvenci co dva měsíce, protože se k nim prostě skoro neohnu. Trasu do obchodu promýšlím předem, můj akční radius se zmenšil na minumum - abych to byla schopná dojít a abych nemusela na záchod. Schody jsou utrpení.
...
Ale co je hlavní - já se na to naše miminko tak těším! Plenky, které přikrývají přebalovací pult a postýlku, zvolna zapadávají prachem. Honza je nervózní a každý den se mě ptá, jestli to už bude. Nebo taky když jde náhodou do hospody, aby věděl, jestli si může dát pivo. Já jsem nervózní, protože jsem už začala uvažovat o porodu stylem, ke kterému jsem měla od začátku hodně daleko - napadají mě slova jako "bolest", "veliký" a "bez kontroly". Ještě před týdnem bych řekla, že se nebojím, že tělu a prckovi úplně důvěřuju. Ale teď s postupujícím časem jsem trochu nalomená. A bojím se, že líp nebude.
Taky nepřijede mamka, to už je víceméně jisté. Na první dny doma s miminkem a s ní jsem se těšila. Jenže domluva byla, že přijede jen pokud bude Honza chodit do práce. Honza má poslední dva týdny před Vánocemi dovolenou - ano, už od příštího pondělí. A jestliže my s miminkem budeme v porodnici 4 dny a dneska je pondělí, tak... Jojo, i kdyby mi teď praskla voda, tak jsme doma až v pátek. Asi to tak má být. Naše miminko se ještě potřebuje dopéct. Na nás je vymyslet, jestli zůstaneme při jméně, které jsme vybrali (slaví svátek v prosinci), nebo se rozhodneme pro jiné, aby z těch dárků měl něco i v průběhu roku.
Všechny babské rady, které známe, nezabírají. Piju maliníkový čaj, dělám si horké koupele, odpočívám, masírujeme kotníky a tak dál. Nic.
Uklízím. Už jsem dělala dva obří nákupy, aby měl Honza co jíst, až budu v porodnici, a my po návratu. Lednice zase skoro zeje prázdnotou.
Vyrobila jsem adventní věnec na stůl a na dveře, máme i vázičku s ozdobami, máme nakoupené kolekce i spoustu mlsání na vánoční stůl, baňky i slámové ozdoby, máme do zásoby skoro všechnu drogerii, vyžehlenu tu část trpasličího oblečení, co jsem chtěla žehlit, nachystanou postýlku, vytisknuté zrak stimulující obrázky, mám nakoupeny nebo aspoň vymyšleny skoro všechny dárky... Přečetla jsem už vánoční dárek od kamarádky Mámě a jestli to nepřijde brzo, vrhnu se na čtení dalších knih (do kterých se mi už tolik nechce), nebo snad začnu péct... Prostě nevím, co roupama, abych se zabavila.
Přitom se občas dívám do té prázdné postýlky vedle sebe a snažím se představit si, jaké to bude, až v ní bude náš malinký chlapeček. Nejde mi to. Je to pořád tak neuchopitelné. S tím delším čekáním snad i čím dál víc...
Jo, ale nějaké pozitivum bych přece jenom našla. Stihli jsme s Honzou pár společných "těhotenských" fotografií :-)
pondělí 4. prosince 2017
středa 18. října 2017
Matky. Podivný živočišný druh
Už druhý týden jsem na mateřské.
Dnes jdu odevzdat počítač. Je šest ráno. Jsem vzhůru, pracuju. Chci dokončit, co jde. Nemám svůj soukromý fungující počítač. Dokonce ani mobil (ten pracovní bych taky měla odevzdat ASAP). A navíc se mi OPĚT nechce spát. Stačilo jít v půl třetí na záchod. A už jsem neusnula. Po hodině jsem to vzdala. Zas jedu na 100 %, docela mě to zbavování se povinností baví. Ale pořád cítím nervozitu z toho, co už mělo být hotové a ještě není.
Čas dvojbalení se mi krátí. Předevčírem mě paní doktorka prohmátla a zjistila, že se miminko tlačí dolů víc, než by v 34. týdnu bylo žádoucí. Znovu mi nasadila koňské dávky hořčíku. Ještě je brzo na to, aby šel ven.
To bych řekla!
V noci jsem skoro nespala, přemýšlela jsem, koho mít u porodu a kdy (došla jsem k tomu, že manžel mi tam bude stačit na první dvě doby porodní, nechci ho tlačit do nekomfortu, aby pak na mě nepřenášel svůj stres, budu mít dost vlastních myšlenek a pocitů, takže asi investuju do porodní asistentky, jestli ještě nějakou za pět minut dvanáct seženu). Včera jsem konečně vybalila hromadu věcí pro miminko, co nám půjčila kamarádka, abych zjistila, co máme a co ne. Některé jsem vyřadila. U většiny není napsaná velikost, což mi u těch pidioblečků moc nepomáhá. Ale už jsem začala. Ještě se rozhodnout pro nějaký prací gel a máme vlastně hotovo.
Postýlku jsem chtěla obhlídnout dneska na veletrhu For Babies, ale kamarádka mi psala, že ty lístky nesehnala a vlastně nemá čas. Hm. Tak to asi vyhraje Ikea, nechci se tím zas tak zabývat a mám na ni docela dobré reference. Kočárek obhlídneme u kamarádů příští týden.
Do porodnice se ale radši sbalím už taky příští týden. Na vývarech do zásoby začnu nejspíš pracovat taky až po víkendu. Teď jsem vařila dva večery po sobě, čímž jsem muže velmi mile překvapila, nicméně mě to dost unavilo.
V pondělí na naší kolaudační party jsem se stala tak trochu terčem. Doteď jsem to úplně nezkousla. Nevím, co je komu do toho, jestli chci mít porodní plán nebo ne. A nevím, proč by mi někdo (kdo navíc nerodil a nemá k tomu třeba ani fyzické dispozice) měl říkat, jaká anestetika (a hlavně že bych je měla mít) při porodu volit. Nechtěla jsem se s nimi hádat, ale cítila jsem se dost zatlačená do kouta a přemýšlela jsem o tom ještě celé úterý. Paní doktorka mě podpořila, říkala, že já vypadám, že porod zvládnu normálně a že tu injekci do zad (jak jenom se to jmenuje?) potřebovat nebudu. Že jsou jiné ženy, které od pohledu od dveří vypadají jako nerodící typy, ale já že to zvládnu a navíc jsem statečná :-) Taky tomu věřím! Navíc se potkávám s myšlenkami knihy Hypnoporod, kterou jsem si v pondělí vyzvedla. Když dokážu překonat menstruační bolest a užít si ten stav, nevím, proč bych měla u porodu zbytečně trpět. Jen mě nikdo nesmí rušit.
Někdy si říkám, co se miminku ve mně honí hlavou, když mi mačká močák. Jestli je to nevinné "Páni, to hezky mění tvar, když se do toho opřu", nebo zákeřné "Matko, počůrej se!" Každopádně mám tak čtvrtinový objem močového měchýře než normálně a chodím na záchod kolikrát i co dvacet minut. Hlavně ve městě je to paráda.
Dnes jdu odevzdat počítač. Je šest ráno. Jsem vzhůru, pracuju. Chci dokončit, co jde. Nemám svůj soukromý fungující počítač. Dokonce ani mobil (ten pracovní bych taky měla odevzdat ASAP). A navíc se mi OPĚT nechce spát. Stačilo jít v půl třetí na záchod. A už jsem neusnula. Po hodině jsem to vzdala. Zas jedu na 100 %, docela mě to zbavování se povinností baví. Ale pořád cítím nervozitu z toho, co už mělo být hotové a ještě není.
Čas dvojbalení se mi krátí. Předevčírem mě paní doktorka prohmátla a zjistila, že se miminko tlačí dolů víc, než by v 34. týdnu bylo žádoucí. Znovu mi nasadila koňské dávky hořčíku. Ještě je brzo na to, aby šel ven.
To bych řekla!
V noci jsem skoro nespala, přemýšlela jsem, koho mít u porodu a kdy (došla jsem k tomu, že manžel mi tam bude stačit na první dvě doby porodní, nechci ho tlačit do nekomfortu, aby pak na mě nepřenášel svůj stres, budu mít dost vlastních myšlenek a pocitů, takže asi investuju do porodní asistentky, jestli ještě nějakou za pět minut dvanáct seženu). Včera jsem konečně vybalila hromadu věcí pro miminko, co nám půjčila kamarádka, abych zjistila, co máme a co ne. Některé jsem vyřadila. U většiny není napsaná velikost, což mi u těch pidioblečků moc nepomáhá. Ale už jsem začala. Ještě se rozhodnout pro nějaký prací gel a máme vlastně hotovo.
Postýlku jsem chtěla obhlídnout dneska na veletrhu For Babies, ale kamarádka mi psala, že ty lístky nesehnala a vlastně nemá čas. Hm. Tak to asi vyhraje Ikea, nechci se tím zas tak zabývat a mám na ni docela dobré reference. Kočárek obhlídneme u kamarádů příští týden.
Do porodnice se ale radši sbalím už taky příští týden. Na vývarech do zásoby začnu nejspíš pracovat taky až po víkendu. Teď jsem vařila dva večery po sobě, čímž jsem muže velmi mile překvapila, nicméně mě to dost unavilo.
V pondělí na naší kolaudační party jsem se stala tak trochu terčem. Doteď jsem to úplně nezkousla. Nevím, co je komu do toho, jestli chci mít porodní plán nebo ne. A nevím, proč by mi někdo (kdo navíc nerodil a nemá k tomu třeba ani fyzické dispozice) měl říkat, jaká anestetika (a hlavně že bych je měla mít) při porodu volit. Nechtěla jsem se s nimi hádat, ale cítila jsem se dost zatlačená do kouta a přemýšlela jsem o tom ještě celé úterý. Paní doktorka mě podpořila, říkala, že já vypadám, že porod zvládnu normálně a že tu injekci do zad (jak jenom se to jmenuje?) potřebovat nebudu. Že jsou jiné ženy, které od pohledu od dveří vypadají jako nerodící typy, ale já že to zvládnu a navíc jsem statečná :-) Taky tomu věřím! Navíc se potkávám s myšlenkami knihy Hypnoporod, kterou jsem si v pondělí vyzvedla. Když dokážu překonat menstruační bolest a užít si ten stav, nevím, proč bych měla u porodu zbytečně trpět. Jen mě nikdo nesmí rušit.
Někdy si říkám, co se miminku ve mně honí hlavou, když mi mačká močák. Jestli je to nevinné "Páni, to hezky mění tvar, když se do toho opřu", nebo zákeřné "Matko, počůrej se!" Každopádně mám tak čtvrtinový objem močového měchýře než normálně a chodím na záchod kolikrát i co dvacet minut. Hlavně ve městě je to paráda.
sobota 9. září 2017
Z deníku pracující matky
Ráno jsem se vzbudila sama ještě před budíkem. Nachystaným na čas o dvě hodiny později, než obvykle. Rozkošnicky jsem se protáhla, sundala si "muší oči" a začala jsem přemýšlet, co a jak v práci udělat.
Příští týden touhle dobou bude vrcholit konference, jejíž jsem hlavním pořadatelem.
Pak jsem se asi půl hodiny válela a když jsem dostala hlad, tak jsem dlouho hledala místo, kam si píchnu injekci, abych mohla vyrazit z domu. I vyžehlit tričko jsem si stihla, takové pohodové ráno to bylo.
Venku svítilo sluníčko. Babí léto mě uchvacovalo tak, že jsem se svezla jen pár zastávek, abych pod Petřínem a přes Vltavu mohla projít pěšky a kochat se. Volala jsem mamce, babičce, kamarádkám. Zastavila jsem se v drogerii, v potravinách a na jedenáctou jsem dorazila do práce.
Tady nikde nikdo. Sobota :-D
Posnídala jsem a vrhla jsem se do práce. A teď u ní pořád sedím, je o sedm a půl hodiny později a ještě pořád jsem se nedostala k tomu, abych šla na oběd. Asi si rovnou zajdu na večeři. Pak doma ještě trochu poklidím, než se zítra z vyorávání brambor vrátí moje modrooká nádherně se usmívající a pevně objímající polovička. Je dobře, že tu není. Sprdnul by mě, že na sebe nemyslím (a co teprv na naše dítě), když tolik pracuju :-)
Ale není to tak. Teď sice pracuju, ale nestresuju se tak, jak to u mě před akcemi bývá obvyklé. Za pár dní možná teda budu mluvit jinak, ale doufám, že ne :-) V klidu si dělám, co je třeba, přemýšlím, co ještě nachystáme a těším se na tu akci, kterou pořádáme. Bude skvělá. A bude to super tečka za mojí pracovní kariérou před (doufejme) léty mateřské a rodičovské dovolené :-)
Ve volných chvílích si povídám se svým břichem, občas si ho pohladím a představuju si mrňouska, jak si tam ve mně lebedí a je mu se mnou hezky. Mně je hezky s ním. I když zrovna nesedím s rodinou nebo kamarády někde úplně jinde :-) Baví mě to, co dělám. A dneska půjdeme spát dřív než včera, slibuju :-)
Příští týden touhle dobou bude vrcholit konference, jejíž jsem hlavním pořadatelem.
Pak jsem se asi půl hodiny válela a když jsem dostala hlad, tak jsem dlouho hledala místo, kam si píchnu injekci, abych mohla vyrazit z domu. I vyžehlit tričko jsem si stihla, takové pohodové ráno to bylo.
Venku svítilo sluníčko. Babí léto mě uchvacovalo tak, že jsem se svezla jen pár zastávek, abych pod Petřínem a přes Vltavu mohla projít pěšky a kochat se. Volala jsem mamce, babičce, kamarádkám. Zastavila jsem se v drogerii, v potravinách a na jedenáctou jsem dorazila do práce.
Tady nikde nikdo. Sobota :-D
Posnídala jsem a vrhla jsem se do práce. A teď u ní pořád sedím, je o sedm a půl hodiny později a ještě pořád jsem se nedostala k tomu, abych šla na oběd. Asi si rovnou zajdu na večeři. Pak doma ještě trochu poklidím, než se zítra z vyorávání brambor vrátí moje modrooká nádherně se usmívající a pevně objímající polovička. Je dobře, že tu není. Sprdnul by mě, že na sebe nemyslím (a co teprv na naše dítě), když tolik pracuju :-)
Ale není to tak. Teď sice pracuju, ale nestresuju se tak, jak to u mě před akcemi bývá obvyklé. Za pár dní možná teda budu mluvit jinak, ale doufám, že ne :-) V klidu si dělám, co je třeba, přemýšlím, co ještě nachystáme a těším se na tu akci, kterou pořádáme. Bude skvělá. A bude to super tečka za mojí pracovní kariérou před (doufejme) léty mateřské a rodičovské dovolené :-)
Ve volných chvílích si povídám se svým břichem, občas si ho pohladím a představuju si mrňouska, jak si tam ve mně lebedí a je mu se mnou hezky. Mně je hezky s ním. I když zrovna nesedím s rodinou nebo kamarády někde úplně jinde :-) Baví mě to, co dělám. A dneska půjdeme spát dřív než včera, slibuju :-)
úterý 15. srpna 2017
A je to tu!
Porod teda ještě ne... uf...
Ale rozbolela mě záda! Ráno jsem měla na váze krásných 55,4 kg, takže teď můžu mít tak o dvě kila víc a to už moje záda moc nechtějí sedět na jednom místě, radši by ležely, nechaly se masírovat a kdovíjaké fantazie ještě mají.
Objednala jsem se teda na ráno na těhotenskou jógu. Prvně. Musím vstát. Musím na ni vstát. Ommmmm.
Nahlodala mě kamarádka při dnešním povídání po dlouhé době. Že porod je životní výkon (takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela), že v těhotenství bych měla i odpočívat podle toho, jak to cítím (prý v prvním trimestru spala i 17 hodin denně, to já jsem nespala skoro vůbec, i když jsem hodně moc chtěla, vedle práce jsme chystali svatbu, doteď si pamatuju, jak jsem v 10 ležela mrtvá v posteli a můj nastávající trval na tom, že "tohle teď musíme vyřešit") a že bych neměla váhat a jít na mateřskou už 8 týdnů před porodem, ne až 6, ať naberu dost sil...
No a tak co s tím, hm?
Taky říkala, že bych mohla jít na nemocenskou kdykoli během těhotenství jen z toho titulu, že jsem těhotná, to mě teda překvapilo. A chvíli jsem se nechala vábit myšlenkou, jak by bylo fajn teď řešit jen to bydlení a hnízdění a ne kdy se má co stát na konferenci, ale pak jsem tu myšlenku skoro hned zapudila, protože kdo jiný by to dělal? Mám svoje povinnosti a uleví se mi, až bude po nich. A stejnak by mi pak nemocenská zahýbala s výší mateřské a možná i rodičovské, to už ty dva měsíce radši zvládnu. Ale těch 8 týdnů před termínem bych si dopřát mohla, to ještě zvážím.
Jo a včera jsem byla u kadeřnice. Chtěla bych být krásná. Nepovedlo se. Paní kadeřnice (řekla bych, že přílišstar zkušená na to, aby musela shánět klientky přes vouchery na slevových portálech) mě odmítla nabarvit (jsem viditelně těhotná, mohlo by to vyvolat u miminka alergie - blbost), zato mě ostříhala tak, jak jsem byla naposled snad v pubertě (hrůza a děs, vůbec mě nepochopila, mám na hlavně helmu a zuby v ofině: "Přece to nechcete rovně"). K tomu mi dala sadu nevyžádaných rad, co dělat v těhotenství (například nosit doma odhalené břicho, aby k dítěti šlo světlo a nemělo novorozeneckou žloutenku - taky moudro hodné doktorátu). Večer jsem si pobrečela. Muž mě uklidnil, že mě má rád takovou, jaká jsem a že se mu líbím i takhle. Co bych bez něj dělala <3
Ale rozbolela mě záda! Ráno jsem měla na váze krásných 55,4 kg, takže teď můžu mít tak o dvě kila víc a to už moje záda moc nechtějí sedět na jednom místě, radši by ležely, nechaly se masírovat a kdovíjaké fantazie ještě mají.
Objednala jsem se teda na ráno na těhotenskou jógu. Prvně. Musím vstát. Musím na ni vstát. Ommmmm.
Nahlodala mě kamarádka při dnešním povídání po dlouhé době. Že porod je životní výkon (takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela), že v těhotenství bych měla i odpočívat podle toho, jak to cítím (prý v prvním trimestru spala i 17 hodin denně, to já jsem nespala skoro vůbec, i když jsem hodně moc chtěla, vedle práce jsme chystali svatbu, doteď si pamatuju, jak jsem v 10 ležela mrtvá v posteli a můj nastávající trval na tom, že "tohle teď musíme vyřešit") a že bych neměla váhat a jít na mateřskou už 8 týdnů před porodem, ne až 6, ať naberu dost sil...
No a tak co s tím, hm?
Taky říkala, že bych mohla jít na nemocenskou kdykoli během těhotenství jen z toho titulu, že jsem těhotná, to mě teda překvapilo. A chvíli jsem se nechala vábit myšlenkou, jak by bylo fajn teď řešit jen to bydlení a hnízdění a ne kdy se má co stát na konferenci, ale pak jsem tu myšlenku skoro hned zapudila, protože kdo jiný by to dělal? Mám svoje povinnosti a uleví se mi, až bude po nich. A stejnak by mi pak nemocenská zahýbala s výší mateřské a možná i rodičovské, to už ty dva měsíce radši zvládnu. Ale těch 8 týdnů před termínem bych si dopřát mohla, to ještě zvážím.
Jo a včera jsem byla u kadeřnice. Chtěla bych být krásná. Nepovedlo se. Paní kadeřnice (řekla bych, že příliš
pátek 11. srpna 2017
Břicho, oblečení, každodennost
Jak to dělají lidi, co nosí pupek 365/24? Neboli furt? V práci si ze dvou kabinek na záchodě vybírám už téměř zásadně tu větší a stejně se vždycky více nebo méně otřu břichem o dveře. V menší kabince už se sotva otočím. Na to musí být nějaký skill. Měla bych na něj přijít.
Nemám co na sebe
Tahle věta mě provázela životem před těhotenstvím a poslední měsíce se její význam zintenzivňuje. Přitom průběžně nakupuju. Dosud teda hlavně běžnou konfekci ve volnější variantě. Ale ta už je mi malá, bohužel. Kraťasy, které se doteď daly přiměřeně vytahat, už táhnou mě. Včera jsem v práci seděla s povolenými knoflíky i zipem. Ještě že mi pod stůl nikdo nevidí... A tak jsem před obědovou pauzou projela internet a diskuze maminek (takové to "tyhle weby nikdy číst nebudu, mají pitomý slovník" vzalo za své velmi brzy), narazila jsem na jozanek.cz, objednala jsem si dvě trička, tuniku a jednu sukni a na webu HaM jsem se namlsala, ale chtěla jsem to vidět real. Místo oběda jsem teda vyrazila do dle recenzí docela zásobené pobočky v pasáži Myslbek na Příkopě. Značení "oddělení" těhotenské módy mají teda mizerné (lépe řečeno žádné), to se jim musí nechat. Zato výběr tam docela byl (tj. dokonce dva oboustranné stojany a jedny police). Zatím největší, na jaký jsem v podobném řetězci (i v jejich obchodech) narazila. Hurá!! Takže mám dvě halenky (ano, konečně i něco repre do práce) se slevou (jednu si teda budu muset trochu upravit, ale stojí mi za to), jedny dlouhé legíny a jedny šaty. Barva, jakou můj milý nemá rád, já historicky docela ano (ty šaty stejně v jiné barvě nemají) a hlavně ten střih a materiál je parádní, pohodlný, jsou lehce nad kolena, na břicho mám spoustu místa. A třeba díky nim lidi v MHD poznají, že jsem těhotná a ne tlustá, a začnou mě pouštět (zatím bych ty pozorné spočítala na prstech jedné ruky) :-D
Tak snad budu mít zas chvíli klid. Kraťasy bych teda ocenila ještě taky (zatím budu vděčná aspoň za tu sukni od Jožánka, protože i moje normální sukně už se skoro nedá nosit), ale nesmím být moc náročná. Hlavně za ně nechci dávat 800 Kč, to je pálka na takový kousek oblečení (jako ostatně na většinu těhotenského oblečení). Na podzimní a zimní nákupy se ještě budu muset vydat. Jediné, co mám, je pár svetrů a zimní áčkový kabát. A bundu slíbenou od kamarádky. Do zapůjčených riflí se vejdu tak tak, ze začátku byly pohodlné, už ale moc nejsou. Rostu. Za poslední týden jsem přibrala 1,2 kg! Už vážím víc než kdykoli jindy v životě. A to jsem teprv v 5. měsíci. Bude ze mě v prosinci slon?
Hnízdění
Po obdobích "připravujeme svatbu", "zotavujeme se po svatbě", "stěhuju se z nájmu se spolubydlícími" a "vybíráme pračku" přišlo období "hledáme byt". Rozhodli jsme se to neuspěchat (to my ostatně ani moc neděláme u ničeho, jak je vidět) a najít si na rok pronájem v Praze. Během něj budeme hledat něco ke koupi. Požadavky máme asi obvyklé - kousek k MHD, dobrá dopravní dostupnost do centra, min. 2+kk, max. 14k měsíčně se vším všudy, balkon/zahrada, výtah, klidná lokalita. Svěřila jsem se s tím kolegovi, ten mě přesměroval na svého kamaráda a ve středu jsme už byli na prohlídce. Byt se nám moc líbí a splňuje všechny naše požadavky (jen ten výtah by mohl být větší, aby se do něj vešel aspoň kočárek), takže teď napjatě čekáme, jestli opravdu bude k pronájmu nebo ne. Držte nám palce!
Díky této vizi jsme zatím poslali k ledu období "vybíráme pračku", protože tam by byla. Ale aspoň do budoucna vím, co od pračky chtít ;-)
Konečně jsem vytřela v tom bytě, kde bydlíme. Kvůli hromadě nevybalených tašek a krabic (které asi už ani moc nemá smysl vybalovat), jež nám stále zaplňují spoustu místa na podlaze skoro ve všech místnostech, jsem to odkládala a prach se hromadil. No ale včera jsem to hecla a v potu tváře (ono to klečení a dřepění s břichem a drhnutí podlahy už není taková sranda) a tak z toho bytu začínám mít konečně dobrý pocit. Kéžbych se tak hecla každý den a udělala něco. Měla jsem takové plány, jak si to tam na dva měsíce zútulníme, ale nějak v tom teď nevidím moc smysl...
Péče o sebe
Asi bych měla napsat i něco jako "péče o miminko", ale když je "jenom" ve mně, tak krom spánku, pohody a jídla moc nevím, co k tomu dodat. Jo, ještě mu občas čtu nebo si s ním povídám. Ale to dělám posledních 14 dní míň, měla jsem asi týden pocit takového duševního odpojení od něj, to už je sice pryč, ale stejně ho teď moc neřeším. Jen si hladím břicho, zvlášť když kope, a těším se, až si ho k sobě budu moct přitulit :-)
Takže... Když se dívám poslední dobou do zrcadla, tak nejen nedostatek slušivého oblečení (na doplňky ani nemám chuť, teď mám na sobě náušnice víc než po týdnu) mi kácí sebevědomí. Zašla jsem si tedy v úterý po x měsících na pedikúru a v pondělí půjdu ke kadeřnici - ani (odrostlá) barva, ani (neurčitý) střih se mi už nelíbí. Ještě tak sehnat v Praze dobrou, příjemnou kosmetičku za normální cenu... I to obočí by chtělo vytvarovat.
No a pak cvičit... Nějak se k tomu neumím odhodlat a když bych i šla, tak se zrovna cvičí daleko nebo v čas, kdy se mi to nehodí. Ale zadýchávám se i po chvilce chůze a tvrdne mi při tom břicho, tak to se mnou není úplně ok. Na porod i dobu před ním potřebuju sílu.
Nemám co na sebe
Tahle věta mě provázela životem před těhotenstvím a poslední měsíce se její význam zintenzivňuje. Přitom průběžně nakupuju. Dosud teda hlavně běžnou konfekci ve volnější variantě. Ale ta už je mi malá, bohužel. Kraťasy, které se doteď daly přiměřeně vytahat, už táhnou mě. Včera jsem v práci seděla s povolenými knoflíky i zipem. Ještě že mi pod stůl nikdo nevidí... A tak jsem před obědovou pauzou projela internet a diskuze maminek (takové to "tyhle weby nikdy číst nebudu, mají pitomý slovník" vzalo za své velmi brzy), narazila jsem na jozanek.cz, objednala jsem si dvě trička, tuniku a jednu sukni a na webu HaM jsem se namlsala, ale chtěla jsem to vidět real. Místo oběda jsem teda vyrazila do dle recenzí docela zásobené pobočky v pasáži Myslbek na Příkopě. Značení "oddělení" těhotenské módy mají teda mizerné (lépe řečeno žádné), to se jim musí nechat. Zato výběr tam docela byl (tj. dokonce dva oboustranné stojany a jedny police). Zatím největší, na jaký jsem v podobném řetězci (i v jejich obchodech) narazila. Hurá!! Takže mám dvě halenky (ano, konečně i něco repre do práce) se slevou (jednu si teda budu muset trochu upravit, ale stojí mi za to), jedny dlouhé legíny a jedny šaty. Barva, jakou můj milý nemá rád, já historicky docela ano (ty šaty stejně v jiné barvě nemají) a hlavně ten střih a materiál je parádní, pohodlný, jsou lehce nad kolena, na břicho mám spoustu místa. A třeba díky nim lidi v MHD poznají, že jsem těhotná a ne tlustá, a začnou mě pouštět (zatím bych ty pozorné spočítala na prstech jedné ruky) :-D
 |
| Zavazování a gumička pod prsy, délka po kolena a volné břicho jsou super :-) |
Tak snad budu mít zas chvíli klid. Kraťasy bych teda ocenila ještě taky (zatím budu vděčná aspoň za tu sukni od Jožánka, protože i moje normální sukně už se skoro nedá nosit), ale nesmím být moc náročná. Hlavně za ně nechci dávat 800 Kč, to je pálka na takový kousek oblečení (jako ostatně na většinu těhotenského oblečení). Na podzimní a zimní nákupy se ještě budu muset vydat. Jediné, co mám, je pár svetrů a zimní áčkový kabát. A bundu slíbenou od kamarádky. Do zapůjčených riflí se vejdu tak tak, ze začátku byly pohodlné, už ale moc nejsou. Rostu. Za poslední týden jsem přibrala 1,2 kg! Už vážím víc než kdykoli jindy v životě. A to jsem teprv v 5. měsíci. Bude ze mě v prosinci slon?
Hnízdění
Po obdobích "připravujeme svatbu", "zotavujeme se po svatbě", "stěhuju se z nájmu se spolubydlícími" a "vybíráme pračku" přišlo období "hledáme byt". Rozhodli jsme se to neuspěchat (to my ostatně ani moc neděláme u ničeho, jak je vidět) a najít si na rok pronájem v Praze. Během něj budeme hledat něco ke koupi. Požadavky máme asi obvyklé - kousek k MHD, dobrá dopravní dostupnost do centra, min. 2+kk, max. 14k měsíčně se vším všudy, balkon/zahrada, výtah, klidná lokalita. Svěřila jsem se s tím kolegovi, ten mě přesměroval na svého kamaráda a ve středu jsme už byli na prohlídce. Byt se nám moc líbí a splňuje všechny naše požadavky (jen ten výtah by mohl být větší, aby se do něj vešel aspoň kočárek), takže teď napjatě čekáme, jestli opravdu bude k pronájmu nebo ne. Držte nám palce!
Díky této vizi jsme zatím poslali k ledu období "vybíráme pračku", protože tam by byla. Ale aspoň do budoucna vím, co od pračky chtít ;-)
Konečně jsem vytřela v tom bytě, kde bydlíme. Kvůli hromadě nevybalených tašek a krabic (které asi už ani moc nemá smysl vybalovat), jež nám stále zaplňují spoustu místa na podlaze skoro ve všech místnostech, jsem to odkládala a prach se hromadil. No ale včera jsem to hecla a v potu tváře (ono to klečení a dřepění s břichem a drhnutí podlahy už není taková sranda) a tak z toho bytu začínám mít konečně dobrý pocit. Kéžbych se tak hecla každý den a udělala něco. Měla jsem takové plány, jak si to tam na dva měsíce zútulníme, ale nějak v tom teď nevidím moc smysl...
Péče o sebe
Asi bych měla napsat i něco jako "péče o miminko", ale když je "jenom" ve mně, tak krom spánku, pohody a jídla moc nevím, co k tomu dodat. Jo, ještě mu občas čtu nebo si s ním povídám. Ale to dělám posledních 14 dní míň, měla jsem asi týden pocit takového duševního odpojení od něj, to už je sice pryč, ale stejně ho teď moc neřeším. Jen si hladím břicho, zvlášť když kope, a těším se, až si ho k sobě budu moct přitulit :-)
Takže... Když se dívám poslední dobou do zrcadla, tak nejen nedostatek slušivého oblečení (na doplňky ani nemám chuť, teď mám na sobě náušnice víc než po týdnu) mi kácí sebevědomí. Zašla jsem si tedy v úterý po x měsících na pedikúru a v pondělí půjdu ke kadeřnici - ani (odrostlá) barva, ani (neurčitý) střih se mi už nelíbí. Ještě tak sehnat v Praze dobrou, příjemnou kosmetičku za normální cenu... I to obočí by chtělo vytvarovat.
No a pak cvičit... Nějak se k tomu neumím odhodlat a když bych i šla, tak se zrovna cvičí daleko nebo v čas, kdy se mi to nehodí. Ale zadýchávám se i po chvilce chůze a tvrdne mi při tom břicho, tak to se mnou není úplně ok. Na porod i dobu před ním potřebuju sílu.
čtvrtek 20. července 2017
Bude to... chlapeček!
Na monitory se mezi fleky, které paní doktorka popisovala jako bříško, hlavu, nožičky, objevil další bílý flek. "Bude to chlapeček," prohlásila. S Honzou jsme ani nehlesli. Oba jsme si to už tak trochu mysleli :-)
Paní doktorka se snažila být milá, tak se ptala na jméno (nemáme), na porodnici (nemáme) a dál už asi na nic. Snažila se tak křečovitě, že jsme tu její křeč nepřehlédli. Asi jí vadilo, že jsme zvolili vyšetření hrazené pojišťovnou a nedopláceli jsme 1200 Kč. Minule, když jsem jí platila, tak byla znatelně milejší. No ale co. Hned na začátku jsem jí řekla, že jsme se s manželem shodli na tom, že nevidíme důvod v tom měřit to všecko, co nabízí v tom privátně hrazeném vyšetření. K čemu nám bude vědět obvod krku a stehenní kosti? Pokud by prcek vypadal, že mu něco je, mělo to odhalit i to základní vyšetření. A nic špatného neukázalo. Uf.
"Fakt?! Aspoň jeden kluk. Konečně," hlesl taťka, když jsem mu o chvíli tu radostnou novinu volala. Radost by měl jistě i z holky :-) Akorát brácha teď čeká už druhou holčičku, takže už se možná těší, až vytáhne i kopačák, autíčka, autodráhu... No vypadal trochu naměkko i po tom telefonu :-)
"Gratuluju, to je krásná zpráva," upřímně mi volala maminka (s telefonem jsem ji nezastihla, takže jsem jí novinu poslala smskou). Stejně ráda by byla i za holku. My holky to asi máme všecky stejně, že nám je to fuk. Hlavně ať je to zdravé.
Protože byla středa, dali jsme si s Honzou po poledni obědové rande. Přiznal se, že si o maličko víc přál kluka (ale to už mi řekl i večer předtím, když měl po pár pivech pod čepicí). "U dalších dětí už mi to bude jedno, mám splněno," smál se. Asi bych ještě před časem za podobné prohlášení nebyla ráda, ale myslím, že mu rozumím. Každý chceme to děťátko svého pohlaví, s kterým budeme blbnout, jak je nám blízké. Honza s tím naším capartem chce jezdit na traktoru a kutit v dílně. Já budu časem (snad) česat vlásky a vymýšlet s dalším capartem (capartkou) módní kreace. A nijak mě nemrzí, že si na to budu muset počkat. Užiju si i to ošetřování odřenin a třísek z kutění a čutání s balonem. Zažehnávání obrovského hladu po velkých dobrodružstvích. Snění o dalších dobrodružstvích a učení se o dinosaurech. Bude to paráda :-)
Večer jsem prckovi a manželovi četla pohádku od Jana Drdy - Dařbuján a Pandrhola. Prcek útěšně kopal a já se do těch míst snažila vždycky nasměrovat Honzovu ruku. Ale asi to zvenku cítit ještě není. A já už vím, že se mi tam nemele obsah střev, ale miminko :-)
Tak teď ještě sehnat byt či dům, kde budeme happily ever after :-)
...
Konečně mě včera chtěl někdo pustit v MHD! Bohužel to byla asi o 40 let starší paní, která vypadala, že potřebuje sedět. Tak jsem se nad ní v tom vedru statečně kymácela dál, jedu přece jen dvě zastávky.
Ve vedrech jsou lidi v pražské MHD nějací zamračení. Zpražení.
A vedro do třetice: včera mi začala natékat levá noha. Bolelo to jak čert a největší úlevu mi přinesla až ledová sprcha večer. Namazání alpou před spaním. A podložení nohy polštářema (to i kvůli té stydké kosti). To mi nikdo neřekl, že v těhotenství člověka furt něco bolí!
pátek 14. července 2017
Ochromení. A traktory
1) Dostalo mě nachlazení. Bojuju s ním od pondělka, většinu týdne jsem strávila na home-officu v posteli, včera půl dne v kanclu, pak až v posteli (dopoledne nám v domě vypnuli vodu, nebylo zbytí :-) ), dneska jsem po snídani usnula a vzbudila jsem se před třetí. Zpocená a dusící se.
Nevím, co s tím.
Vím, že si můžu vzít paralen (ptala jsem se u doktorky ve středu), ale co z toho, když nemám teplotu? Jen smrkám, kýchám, teď už i kašlu a vlastně i když se strašně moc šetřím a každou chvíli potím (fuj), tak se mi rýma sice zlepšuje, ale kašel zhoršuje... Tak snad pomůže víkend. Milý mě zval k jeho rodičům, ale co bych si tam pomohla. Ještě bych nakazila jeho starou i tak dost nemocnou babičku a za to by to nestálo. Navíc on bude chtít trávit čas určitě jinak než se mnou v pokoji... A tak se tu za mnou stavil dnes po práci, s velkým úsměvem a pizzou, s hřejivým objetím, laskavými slovy a dobrotou hřející žaludek, který rozhodně poslední dobou nerozmazluju. Objímali jsme se, mávali jsme si, smáli se na sebe. A pak odjel. Na viděnou v pondělí. Každou chvilku se mi začne stýskat :-/
Mám strach o miminko, abych mu dávala, co potřebuje. Aby mu neškodilo to moje nachlazení, pocení, ale i stresy z práce a předtím ze svatby. Aby bylo spokojené, zdravé, vyrovnané.
Došlo mi to včera při rozhovoru s kolegyní, která mi říkala, že její syn je úzkostlivý a že to přikládá tomu, že byla v těhotenství dost ve stresu. No nazdar. Cestou z práce jsem si koupila svoji nejmilejší prázdninovou pohádkovou knížku, kterou jsem si četla rok co rok na seníku nebo na gauči u prarodičů a dýchá z ní na mě proto léto, dětství, láska, pohoda. A začala jsem tomu našemu prckovi číst. Pěkně nahlas. Na konci pohádky jsem se rozbrečela. Doják. Málem už na začátku (to se dělá, aby pohádka začínala tím, že hlavnímu hrdinovi umřela maminka?). Pak jsem usnula...
Taky jsem pořídila prckovi první věc do výbavičky. Obrázkovou knížku o traktorech. Bude ze mě praktická matka :-D
Můj milý se tvářil trochu netečně, když jsem mu nadšeně říkala, že mám pro naše maličké první knížku. Ovšem jakmile ji zahlídl, objevily se v jeho očích jiskřičky nadšení. Prolistoval ji s chutí, skoro každý traktor nějak komentoval a nakonec tu knížku fotil a obrázky posílal svému bratrovi :-D Miluju, když má takovouhle radost :-)
2) Moje druhé ochromení spočívá pořád v těch injekcích. Kdykoli si na ně vzpomenu, rozbrečím se, tak blbě to zvládám. Hlavně večer, když jsem unavená a vzpomenu si na to, co mě čeká ráno... Můj muž mi včera slíbil, že když uvidí, že si to umím píchnout sama, tak pak mi to už klidně bude píchat dál on, že s tím nemá problém. Proč bych neuměla. Dokážu všechno, co musím. Ale nevysvětlitelně mě trápí, že ty injekce musím dostávat. Sama nechápu, co mě na nich tak skličuje. Bolest se dá vydržet. Možná je to strach, abychom nepíchli někam, kam nemáme. Ať maličkému spíš neuškodíme. Nebo silná nechuť propichovat si kůži. No a tak jsem ráno vstala, nachystala jsem si to a po pár sklepnutích kapky objevivší se na jehle jsem ji do sebe zabodla. Manžel mě pochválil, asi se mu ulevilo, že to zvládnu. Já na sebe nijak hrdější nejsem, věděla jsem, že to dokážu. Ale nechci, nechci, pořád se toho bojím... A přijde mu zbytečné se stresovat něčím, co zřejmě ani nepotřebuju, protože mám hodnoty látky, na základě které mi to předepsali, na svůj trimestr naprosto normální... Jen k nim mám prostě leidena, no. Není to zbytečné takhle stresovat sebe a skrz mě každý den miminko? Když to není opravdu nutné do sebe něco denně vpravovat stříkačkou? A tak tu píšu a bulím. Ach jo.
3) Ochromení cítím i věcmi. Do konce července bych měla vyklidit tenhle byt. Když jsem se stěhovala naposled, týden jsem jezdila s ikea taškou a kufrem den co den s "pár věcmi". Zbytek mi ve dvou osobácích nacpaných po střechu převezli dva kamarádi. No a teď co s těma krámama teď, když jich po víc jak dvou letech spíš přibylo než ubylo? Uprostřed pokoje se mi tvoří hromada oblečení, které mi teď nejsou. Budou zas, po porodu (teda snad). Vedle nich je malá nenápadná hromádka věcí, které už nechci (ok, pár tašek oblečení jsem letos už do kontejneru na oblečení zanesla). Co ale knížky? Papíry? Něco málo jsem vytřídila, zbytečné mapy a prospekty vyhodila (tam už nepojedu). Co jsem nechala k rozhodnutí milému, to rozhodl nechat (škoda ty mapy a časopisy s tipy na výlety vyhazovat). Čekala jsem, že to bude jednodušší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)